Apulie je odlehlý kraj, kde lidé dodnes chrání bohatý odkaz svých starobylých tradic. Tamní historie byla v zapsaných pramenech nejednou smíšena s četnými, dosud nezapomenutými legendami a pověstmi. Podobně i pohanská víra byla po staletí stejně silná jako víra katolická.

Ke kulturní rozmanitosti Apulie posléze patří i zmiňovaný tarantismus, který se ovšem v tak hojné míře jako právě zde nikde jinde nevyskytoval.

„Již od středověku […] je Apulie vyvolenou zemí tarantismu; avšak fenomén léčby jedovatých kousnutí pavouky, štíry, plazy a hmyzem prostřednictvím hudby a tance byl rozšířený v minulých stoletích po celém Jihu, ve střední Itálii a na ostrovech až po Španělsko a jiné středomořské zemí. Apulijský tarantismus se jeví jako ucelený myšlenkový a povahově tradiční systém, který se ve svých formách zachoval soudržnější a pestřejší než kde jinde.“¹

Údajný geografický rozsah výskytu tarantismu a podobných fenoménů můžeme pozorovat dle intenzity jejich projevu na grafickém znázornění z knihy P. De Giorgiho². Autor již však neuvádí, o které podobné jevy se jedná. Z vyznačených oblastí přední místo nejintenzivnějšího výskytu tarantismu zaujímá Salentinský poloostrov, resp. provincie Lecce, Brindisi a Taranto. Dále je to severní zbytek kraje Apulie, oblast Cilento v kraji Kampánie (provincie Salerno) a Sardinie. Dalšími oblastmi jsou zbytek kraje Kampánie a Španělsko. V menší míře se tarantismus a analogické jevy objevují v krajích Kalábrie, Basilicata a Sicílie; poté na Krétě; dále na Korsice; v neposlední řadě v kraji Provence při pobřeží jižní Francie a v regionu Troade při pobřeží severozápadní Malé Asie.

„Salento, ať již nazývané též Messapia či Japigia [: japídža :], znamená vždy ‚Země mezi dvěma moři‘: 6000 km² a 610 tisíc obyvatel [1959]. Produktivní populace, v té době, 302 tisíc [lidí] celkem. Avšak dobrých 175 tisíc, z toho 60 tisíc žen, [je] upoutáno k zemědělství na minipozemcích se zeleninou zalévanou ručně, vodou ze studen vykopaných v jílu, nebo k pěstování révy a oliv v zákoutích na vyprahlé půdě a útesech. Nejméně dalších 50 tisíc žen pracuje sezónně na tabákových polích. Je to krajina podobná polopoušti, kde voda, o které se sní, je vzácnější než třpytné stříbro.“³

Revolty rolníků nepomáhaly, lidé nadále zůstávali …

„[…] bez závlahových systémů, bez elektrické energie, bez kultivovaných silnic mezi usedlostmi. Když si uvědomili, že jsou i bez naděje, prodali domácí vybavení, dveře a okna domů a masově emigrovali, a stali se tak osamělými psanci ([vlastního)] hladu. Ti, kteří zůstali na polích, nadále vedli zvláštní typ statku: okraje polností patřící různým vlastníkům, vytlačených na periferie, do všech světových stran. Když nebyli na den najati za několik málo lir, odcházeli za rozbřesku ve směru pozemku, který právě potřeboval určité opracování.“⁴

Zemědělský rok rolníků měl následující harmonogram: v pozdní zimě a na jaře prořezávali olivovníky, okopávali a pleli obilná pole; v květnu přesazovali, pleli a zastřihávali tabák; v červnu sklízeli a mlátili obilí, ženy sbíraly tabák; v říjnu a v pozdním podzimu nastalo vinobraní, sběr oliv, orba a nová setba.⁵ Během roku odstraňovali kameny v olivových hájích a na polích; z kamenů pak stavěli zídky na ochranu setby a úrody proti nepříznivému větru, či takto vymezovali své polnosti. Lidé pracovali jistě mnohem více, než je tomu dnes, kdy na polích pracují 5 hodin, přibližně od 4. do 9. hodiny ranní, kdy je nutno s prací skončit z důvodů nastávajícího žáru slunce.

O výskytu pavouků v Apulii není pochyb. Dokazují ho četná studia a popisy mnohých i zahraničních badatelů. Např. Emanuel Swedenborg, významný švédský badatel 18. století, píše ve svém pojednání De Tarantula o výskytu jedovatých pavouků zvláště v oblastech Apulie, především v okolí města Garanti, v Kalábrii, v Sicílii a na Sardinii.⁶

Ač obyčejní lidé nerozeznávali pavouky jinak než podle velikosti a zbarvení, odborníci rozeznávali minimálně dva druhy pavouků, jež spojovali s projevy tarantismu. Byl to jednak pavouk Lycosa tarantula (slíďák tarentský), „jehož nejedovatost však byla prokázána již roku 1693 Bernardinem Clariziem v Neapoli“.⁷ Dále se v Apulii i v Itálii rovněž hojně vyskytoval pavouk Latrodectus tredecimguttatus (snovačka jedovatá, černá vdova), jenž je jedovatý. Od jeho názvu se odvozuje souhrnné označení pro příznaky otravy, které jsou tak shodné s projevy tarantismu, tzv. latrodektismus. Symptomy této nevolnosti bývají: poruchy krevního oběhu, dýchací potíže, bušení srdce, přívaly pocení, křeče, ochrnutí, bolesti končetin.⁸

K reálnému kousnutí pavoukem docházelo nejčastěji při polních pracích, při praní a sušení prádla a ostatních venkovních činnostech. Avšak ne všichni tarantovaní byli skutečně kousnuti pavoukem. Mohlo se jednat o jiné nemoci, např. o nervové selhání, tělesné vyčerpání, úpal, úžeh, melancholické delirium, trauma nad ztrátou milované osoby apod.

Z hlediska historického, politického a ekonomického zájmu nese v sobě Jih Itálie vrozenou povahu outsidera, vůči němuž se Sever vymezuje a který např. v době fašismu sloužil Severu jako místo pro vystěhování umělců a intelektuálů. Jih Itálie je „zemí zapomenutou“, „celá Apulie je [v dimenzi antropologie] archeologickým reziduem“. Tento kraj byl vždy chudý, vyprahlý a pustý, přesto však úrodný na víno, tabák, olivy a těžbu kamene. Sociálně ekonomické podmínky lidí žijících v tomto kraji byly donedávna velmi obtížné, což se nutně muselo podepisovat na jejich psychice. K těžkým podmínkám agrárního života přispívalo mnoho faktorů: špatné pozemní komunikace, odlehlost až izolovanost jednotlivých statků, nedostatek a špatná dostupnost vody – snadněji se dalo obstarat víno než voda ze studní – vyprahlost, nesnesitelné letní horko a vítr široko (it. scirocco), jenž dokázal odvát zasazené plodiny, či působit lidem mdloby.

Podmínky života rolníků na italském Jihu byly až do 60. – 70. let minulého století skutečně ubohé, provázené nesnesitelnými situacemi vydávání se místní zemi napospas. Rolník neznal nic jiného než nedostatek, odříkání a jiné oběti, v mnoha případech hlad. Nezbývali mu než modlitby, svatyně a svatí patroni jako ochránci. Jediné řešení a jedinou naději často spatřoval v emigraci, jež by ho dovedla k přežití, pokud by se ovšem nestal otrokem nějakého cizího průmyslu či obchodu.⁹ „Tito rolníci byli z 92 % analfabeti, či zpětní analfabeti¹⁰¹¹

Toto strádání (it. miseria) mohlo jistě vést k fyzickému a psychickému vyčerpání člověka, následně tedy i k projevům tarantismu u některých jedinců, zvláště pak u žen, které jsou vůči takovému tlaku citlivější, neboť např. při onemocnění mužů, či jejich odchodu do války či do emigrace musely zastat práci na poli a veškeré starosti ohledně chodu domácnosti s početnou rodinou. A vskutku ženy italského Jihu dodnes vyzařují silným jádrem osobnosti.

Na projevy apulijské kultury, která se vyznačuje úctyhodnou zachovalostí tradic a vytrvalým tradováním svých zvyků, pak dále měla vliv geografická poloha Apulie. Díky své poloze v samém středu Středozemního moře na ni odjakživa působily vlivy okolních kultur, s kterými byla v kontaktu, či kterým byla vystavena, ať již zvenčí či zevnitř prostřednictvím přistěhovalců, např. Řeků, Albánců, Arabů a Afričanů. Následně se v Apulii vytvořila směs kulturních zvyklostí a návyků, které si s sebou tito lidé z jiných krajů přinesli a uchovali po generace.