Jeskyně Castellana je nejznámějším speleologickým komplexem v Itálii. Patří mezi největší a nejpůsobivější jeskyně Itálie.

Nachází se poblíž města Castellana, vzdáleného cca 45 km od Bari. Vlakem je možné udělat si příjemný výlet. Z vlakového nádraží v Bari, z nástupišť drah Ferrovia del Sud-Est (ŽD Jih-Východ) jezdí vlak přímo do stanice Grotte di Castellana. Jízdenku je nutné označit v turniketu na nádraží před nástupem do vlaku, někdy i ve vlaku. Bez toho je jízdenka neplatná.

Jeskynní útvar se vytvořil v korytě zaniklé podzemní řeky a je dlouhý takřka 3 km.

Skutečné probádání prostoru proběhlo poprvé v roce 1938. Výzkum vedl profesor Franco Anelli, kterému je věnované místní speleologické muzeum.

Jeskynní komplex je přístupný veřejnosti od 50. let minulého století. Procházka úchvatným světem krápníkových jeskyň je 1,5 km nebo 3 km dlouhá.

Grande Franco Annelli

První a největší jeskyně Grave je jediná, která je otevřená dennímu světlu. Otvor nad jeskyní je přírodní, byl vytvořen velkým sesuvem půdy, tedy ne člověkem.

Grave je typický apulijský nářeční výraz pro velký prázdný prostor, který byl vymletý vodou.

Odjakživa sem rolníci z okolí házeli odpad z vylisovaných hroznů a oliv a jiné smetí, protože si mysleli, že propast je bezedná. Právě toto vrtalo hlavou profesorovi Franco Annellimu, který se rozhodl velikánský prostor prozkoumat.

 

Roku 1938 se Franco Annelli jako první slanil 60 metrů jámou dolů a objevil neuvěřitelné jeskynní prostory. Jen tato první, byť největší jeskyně je 60 m hluboká, 100 m dlouhá a 50 m široká, její dimenze je tedy obrovská.

Okolo je vidět mnoho barev najednou přecházejících od oranžové po narůžovělou až hnědou i zelenou. Tato skalní zbarvení naznačují přítomnost minerálů železa, zelená se odráží z mechu, kterému se zde díky přístupu světla a vysoké vlhkosti daří, zvláště tedy ve středu jeskyně Grave.

Celá tato skála je velmi stará, vytvořila se před 90 miliony let na mořském dně navršením pozůstatků drobné mořské fauny a flory.

Na povrch se dostala díky posuvům půdy, a proto se zde také nachází mnoho velkých zlomů ve skále. Těmito zlomy sem vniká voda, která dokáže rozpouštět uhlíky vápníku, tedy vápenec. Tento uhlík vápníku, který skála lidově řečeno potí, se pak přeměňuje do formy krápníků, do stalaktitů, rostoucích shora dolů, do stalagmitů, rostoucích shora nahoru, a do stalagnátů, srostlých shora a zdola, kterým se italsky říká sloup.

Růst krápníků je velmi pomalý, stalaktit poporoste o 1 cm během 40 až 50 let, kdežto stalagmit poporoste o 1 cm až 70, někdy i 80 let.

Krápníky jsou velmi citlivé! Na dotyk hynou.

Krápníků se nesmí člověk dotýkat. Samotný náš pot, teplota a především tuk na našich prstech krápník umrtví a ten již dál neroste, jeho růst se zastaví.