Posedlost pavoukem, jak by se dal tarantismus nazývat, představuje ojedinělý jev srostlý již po několik staletí s kulturou Apulie. Je jakousi její záhadnou, fatální pavučinou. Za posedlostí pavoukem se skrývá lidová víra v jedovaté kousnutí pavoukem. Takový pavouk měl však mnoho podob a byl buď skutečný, nebo symbolicky zastupoval obtížné břímě a vyčerpání člověka.

Tarantismus se řadí mezi rituály posedlosti, které mají terapeutický cíl.

Tarantismus se projevoval tak, že se člověku rázem zhroutila psychika člověka z neurotického a fyzického vyčerpáním. Takový člověk upadl většinou do naprosté letargie a na nic nereagoval. Ostatní ho považovali za tarantovaného, otráveného z kousnutí pavoukem.

Jedinou možnou léčbou byla hudba, na kterou začal tarantovaný reagovat a tančit, aby vypotil ze sebe jed pavouka a usmrtil jej. Bylo nutné přivolat hudebníky a zaplatit jim těžce nastřádané úspory za jejich hru. Tarantismus se léčil různými melodiemi houslí, tahací harmoniky a zvláště frenetickým rytmem tamburíny. Dynamický, svižný, monotónní rytmus přiváděl nemocného do nespoutaného tance a změněného stavu vědomí a posléze do transu, který přinášel očistu (katarzi) a snímal z postiženého břímě těžkostí. Hudebníci hráli, dokud tarantovaný nespadl na zem, například tak tři čtvrtě hodiny. Poté všichni odpočívali, hudebníci se občerstvili a pokud to tarantovaný vyžadoval, hrálo se dál. Rituál se opakoval někdy po celý den, někdy až 5 dní.

První kousnutí pavoukem, ať už skutečné nebo přiřčené, bylo v řadě případů fatální, neboť stavy tarantismu se vracely každý rok, často v období prvního kousnutí.

Tento jev byl příznačný pro apulijský zemědělský lid, projevoval se zvláště v pubertálním a produktivním věku a většinou u dívek a žen. Byl to pohanský rituál, který byl katolickou církví zaštítěn kultem svatého Pavla. Ten jakožto nejdůležitější duchovní otec církve a patron otrávených lidí měl udělovat postiženým milost uzdravení.

Společnost vnímala posedlého negativně.

Tarantismus postihoval lidi v jižní Itálii minimálně od středověku, kdy jsou o tom dochovány záznamy. Tarantovaných bylo v Apulii ročně několik desítek, ne-li stovek případů. Fenomén přetrvával až do 60.-70. let minulého století, ojedinělé případy jsou pak zaznamenány ještě v 80. i v 90. letech. Doba se vyvíjela a lidé už tolik nepracovali na poli, nechodili bosi, využívali nové zemědělské stroje a nově postavené silnice, které propojily mnohé izolované lokality. Úroveň života a jeho podmínky se lepšily a společnost se již nemusela tolik protloukávat životem těžkou prací v náročném klimatu, zbavili se pomalu, ale jistě své bídy a neúprosného údělu.