Město a slavný přístav Otranto se nachází v provincii Lecce. Žije zde zhruba 5 500 obyvatel. Leží na samotném východním mysu Itálie a jeho přístav býval strategickou zastávkou na obchodní či náboženské cestě na Východ a zároveň důležitou branou do Evropy.

V antické době bylo Otranto hlavním městem poloostrovního subregionu Salento, který nesl jméno Terra d´Otranto, neboli Otrantská země. Významný přístav dal jméno i Otrantskému průlivu mezi Albánií a Itálií.

Nejspíš vám v paměti vytane Otrantský zámek v krátkém filmovém zpracování Jana Švankmajera z roku 1977 či vůbec první detektivka s názvem Otrantský zámek, román z 18. století od Horace Walpolea (pojednává o trýzniteli, který vězní a chce se oženit s dívkou svého zemřelého syna).

Historie města Otranto

Jméno Òtranto (Hydruntum) je spojeno s tokem říčky Idro (řecky húdor = voda, či húdros = pramen vody), která v městečku ústí do Jaderského moře. Obyvatelé se tak nazývali otrantini či idruntini.

Historie o Otrantu vypráví jako o byzantském srdci a saracénské paměti Salenta.

Starobylé Hydruntum bylo zřejmě založeno krétskými kolonizátory, poté se stalo římskou obcí a roku 757 bylo dobyto Langobardy. Poté mu vládli Byzantinci, kteří z něj v 9. století učinili hlavní město Otrantské země, jak se tehdy Salentu říkalo.

Byl to jeden z nejdůležitějších přístavů byzantské říše po celých pět staletí, neboť přístav byl místem nalodění směrem na Východ. Když se roku 1068 podařilo Normanům po dlouhých bojích Byzantince vytlačit, zahájili stavbu velké katedrály.

V té době, tedy v 11. – 12. století, tu procházely křižácké výpravy a obchodovali zde Benátčané, Levantinci a dalmatší kupci. Město bylo dobyto francouzským rodem Anjou roku 1384, po kterých přišli španělští Aragonci.

Černé datum otrantských dějin

28. 7. 1480 bylo město obleženo 18 000 muži sultána Mohameda II. Otranťané se bránili 15 dní, během kterých muslimové zmasakrovali 800 místních obyvatel, de facto jim usekli hlavy, neboť se nechtěli poturčit a přijmout islám.

Ostatky těchto slavných otrantských mučedníků se nacházejí v kostnici katedrály, k vidění tu jsou jejich lebky i kámen z nedalekého pahorku, na kterém údajně stínali křesťanům hlavy. Každý rok v polovině srpna se připomíná tato událost Oslavou svatých mučedníků.

V následujícím roce, 1481, město osvobodili opět Aragonci. Po třech letech přešlo do rukou Benátčanů, načež o jedenáct let později (tj. 1495) bylo město obsazeno Francouzi.

Město odjakživa žilo pod neustálou hrozbou Turků, která mu bránila obnovit svou starobylou slávu. Značná část obyvatel se kvůli nebezpečí odebrala do jistějších oblastí. Přes všechny nájezdy zůstalo starobylé město netknuté a uchovalo si tak své jedinečné kouzlo. Uličky jsou vydlážděné hladkými kameny, urbanisticky se sbíhají všechny ke katedrále, jsou úzké a kroutí se mezi bílými domky. V uličkách lze stále ještě vidět velké žulové koule, jež byly katapultované Turky při bombardování (1480).