Tarantismus je záhadná posedlost pavoukem, která bývala u tarantovaných lidí léčena hudbou, tancem, barvami a též pomocí víry ve sv. Pavla. Tento neobvyklý způsob domácí terapie se odehrával v italském jihovýchodním regionu Apulie, především však v subregionu Salento (tedy „na podpatku italské boty“) a týkal se výhradně rolnické společnosti, převážně žen. Tento jev byl pozorován od středověku až do 70. let minulého století, kdy s nástupem „modernizace“ a ekonomického a společenského blahobytu tato psychosomatická nemoc, a s ní i domácí muzikoterapie, ustoupila. Pojmenování této rituální posedlosti pochází od slova taranta, jež v lidovém nářečí znamená pavouk.

Taneční muzikoterapie tarantismu

Podle lidové víry tarantované, jak se lidem trpícím touto nevyzpytatelnou posedlostí říká, kousl jedovatý pavouk a otrávil je. Mohlo se tak stát při práci na polích, v olivových hájích či doma na malém statku, navíc ženy i děti tehdy chodívaly bosy. Otrávený člověk upadl do stavu podobného naprosté letargii, nebo se nevědomky třásl a cukal, své tělo a stav vůbec neovládal. Trpícímu pomohli teprve až muzikanti, kteří byli povoláni právě za účelem léčby. Začali nemocnému hrát, ten se čím dál více oddával jednotlivým tónům, melodii či dynamickému rytmu tamburíny, a tím se naplno probudila jeho posedlost pavoukem. Tarantovaný pak freneticky tančil, dokud pavouk nezemřel, tedy dokud se nedostal do transu a nepadl vysílený na zem. Musel tančit tak dlouho, dokud tancem nevypotil všechen jed z těla ven, či tak dlouho, dokud mu svatý Pavel, patron otrávených, neudělil milost uzdravení.

Návratnost posedlosti

Tato léčba mohla trvat někdy i tři, čtyři dny. Zvláštností tarantismu je, že se tyto stavy posedlosti postiženým vracely každý rok, a to právě v období, kdy byli poprvé „hryznuti“.

Pro rodinu tarantovaného to znamenalo uspořit část peněz stranou pro čtyři muzikanty, v lepším případě měla hudebníky přímo ve svém příbuzenském okruhu. Lékaři na tuto zvláštní posedlost neznali léky, které tak či tak byli pro rolníky nesmírně drahé, navíc měli k lékaři ve městečku často daleko. Lidová kultura si ovšem dokázala poradit sama. Léčba hudbou a tancem byla osvědčená starými ženami a zkušenými muzikanty a představovala tedy jediný možný způsob vyléčení posedlého.

Dopad na sociální vazby

Tento jev nebyl pro celou rodinu obtížný jen po osobní stránce. Choroba přinesla rodině hanu, do jisté míry i společenské vyčlenění a menší šance na úspěšné vdavky. Naproti tomu v jiných kulturách (v Africe, v Latinské Americe) byl stav posedlosti považován za dar od boha a posedlý člověk byl ctěn a vnímán velmi pozitivně. Kdežto v kultuře Salenta tomu bylo naopak, posedlý byl divný člověk, kterému, byť z pověrčivosti, bylo lépe se vyhýbat, přestože trpěl posedlostí jen pár dní v roce a byl jinak zcela normální a při smyslech.

Každodenní život na izolovaném Jihu

Představme si, jak to v rolnické společnosti na italském Jihu v oněch dobách vypadalo. Lidé, až na výjimky, byli chudí a udření; pracovali tvrdě od brzkého úsvitu na polích, dokud nenastalo úporné vedro, vraceli se do svých izolovaných stavení mezi olivovými háji, kde se starali o domácí zvěř, zpracovávali úrodu a snažili se svými zásobami uživit. Rolník neznal nic jiného než nedostatek, odříkání a jiné oběti, v mnoha případech hlad. Celou dobu se strachoval, zda mu úrodu neodvane vítr široko, který přichází ze Sahary jako pravidelná, vytrvalá třídenní vichřice, po níž nastane nehybné parné bezvětří. Navíc tento permanentní teplý vítr působí na lidi umdlévajícím a deprimujícím účinkem.

Člověk měl tehdy podstatně velmi málo osobní svobody. Rodiny byly početné a při práci pomáhal každý od útlého dětství. Hlavní slovo měl otec rodiny, který rozhodoval o všem, tedy nejen o prodeji úrody, ale i o osudech svých dcer, které se snažil provdat do dobré partie, aby nemusely v budoucnu strádat.

Plynutí času

Čas na Jihu je z našeho pohledu diametrálně odlišný, den je dlouhý, vše plyne a ubíhá pomaleji a hlavně beze spěchu. Rodinný chod domácnosti, na kterém se plně podílel každý člen, občas přerušila příbuzenská oslava či městský jarmark a náboženské slavnosti. Pravidelně o nedělích vyjela svátečně oděná rodina na povozu do městečka na mši, kde monotónně opakovala s ženami, či s muži katolické latinské modlitby, přitom většina lidí neuměla ani číst, ani psát.

Není divu, že měl člověk ze svého nezměnitelného údělu a mizérie, provázené nesnesitelnými situacemi vydávání se vlastní zemi napospas, pocit úzkosti a nehybné beznaděje. Úděl ženy byl o to těžší, že nemohla rozhodovat, starala se o početnou rodinu a chod domácnosti a v dobách války a emigrace mužů-živitelů musela zastávat i mužské práce. Představíme-li si k tomu životní traumata, či jiná hluboká trápení, jež každý zažije a nosí v sobě, může jednomu snadno „přeskočit“. Stávalo se to většinou v červnu, tedy v sezóně náročných prací na polích, v otupujícím žáru slunce a vysilujícím větru široko. Ostatní, když viděli dotyčného, jak se podivně a malátně chová, označili jej za tarantovaného, tedy že jej kousl pavouk. Málo záleželo na tom, zda byl pavouk skutečný, nebo mýtický, takový co způsobuje otravu z psychického i fyzického vyčerpání a vyšinutí. V otravě organismu, tedy narušení bioenergie člověka, se skrýval zárodek tarantismu, který nutkal člověka tančit, dokud opět nenastolil harmonii uvnitř sebe samého.

Latrodektismus aneb skutečná otrava pavoukem

Je sice pravdou, že tarantismem trpěli i lidé, které skutečně kousl pavouk, štír či had. Nicméně jedovatých druhů pavouka na jihu Itálie žilo skutečně poskrovnu, patří k nim např. pověstná černá vdova (Latrodectus tredecimguttatus). Lidé kousnutí jiným pavoukem, (např. nejedovatým slíďákem tarentským – Lycosa tarantula), štírem, nebo hadem (krom zmije) podléhali pouze lokální reakci, obdobné štípnutí vosou. Případy latrodektismu, tedy otravy jedovatým pavoukem, byli nicméně vzácné, kdežto tarantovaných bylo několik desítek ročně. Otrávení byli zasaženi neurotoxickou reakcí provázanou nesnesitelnými bolestmi po celém těle, horečkami a jinými symptomy otravy, které ovšem pomíjejí i bez terapie během 24–48 hodin.

Příčiny tarantismu

Častějšími příčinami tarantismu ovšem jsou jedy neurotického charakteru, které se v člověku hromadí, a narušují tak jeho psychosomatickou rovnováhu. Jsou způsobeny úzkostí, stresem, depresí, melancholickým deliriem, hlubokým trápením, žalem, či traumatem, ztrátou smyslu života a jinými obtížemi. Tyto jedy mýtického pavouka, který z nich splétá hustou síť vzpomínek, nakonec ve chvíli krize propuknou, až člověk ztratí kontrolu nad sebou samým, jako by ho pavouk lapil a uvěznil do své pavučiny.

Co se pak s tarantovaným, či spíše s tarantovanou děje?

Průběh posedlosti pavoukem

Tarantované se zakalí smysly, obtížně se udrží na nohou a raději malátně leží, je apatická a neklidná, psychomotoricky se zmítá, buší jí srdce, těžce dýchá a třese se. Může mít bolesti svalů a břicha, mravenčení, nauseu, někdy se abnormálně probudí i její potlačovaný pohlavní chtíč.

V tomto stavu rodina k tarantované přizve čtyři muzikanty, aby ji podle tradice vyléčili dynamickou hrou na tamburínu, housle, kytaru a tahací harmoniku v rytmu zvaném pizzica tarantata („tarantovaná štípavá“, druh salentinské tarantelly určený přímo pro léčbu).

Hudba, zvláště monotónně rytmická, má totiž obrovský potenciál působit na určité mozkové frekvence, ovlivňovat časoprostorové vnímání vlastního bytí, vyvolávat v člověku emoce, vzpomínky na různé zážitky, vstoupit do jeho podvědomí, ovládat jeho tělo. Rytmus a zvuky stimulují tyto akce, fungují jako katalyzátor psychosomatické energie, jenž ji usměrňuje, dává ji formu a harmonizuje ji. V tom spočívají mj. i šamanské praktiky využívání hudby k uvolnění jemné duševní energie.

Úkolem muzikantů-terapeutů je probudit v posedlém nemoc, rozpoutat ji, aby ji následně mohli ovládat a přivést tarantovanou k uzdravení. Muzikanti se proto snaží nalézt vhodný rytmus hudby, na který tarantovaná začne emocionálně reagovat svými nekontrolovatelnými pohyby, má nutkání k tanci a také k osvobození. Začne hudbě a rytmu podléhat. Mezi aktéry tak vzniká souznění. Muzikanti svou hudbou ovládnou některé funkce mozku tarantované, otevřou v něm dvířka poznání a s vůlí pomoci trpící vpouští dovnitř svou harmonizující vibrační vlnu, která aktivuje schopnosti tarantované a která se také střetává s onou negativní vibrační vlnou. Hráč na tamburínu v rytmu vytrvale vybouchává tercíny, které tarantovanou přivádí do transu. Ve stavu změněného vědomí hledá tarantovaná cestu zpět k sobě samé. Musí tancovat, dokud neodblokuje negativní energii v sobě, tedy dokud pavouk nezemře.

Fáze taneční muzikoterapie tarantismu

Rituální terapie posedlosti pavoukem mívala obvykle dvě základní fáze, jež určovali tarantovaní, nejprve fáze na zemi a pak na nohou. Po dosažení transu nastávala fáze odpočinková. Rituál se opakoval podle potřeby posedlého člověka, dokud se vnitřně se svým mytickým pavoukem nevypořádal a tento pavouk nezemřel. Léčebná taneční muzikoterapie tarantismu tak mohla trvat celý den nebo třeba i tři až pět dní.

Fáze na zemi, kdy se tarantovaná převážně zmítá na prostěradle, by se dala nazvat také hledání ozvuků. Může trvat i několik hodin. Posedlá začne reagovat na určitý prvek v hudbě, podle něhož drobně pohybuje hlavou a opačně chodidly, naznačuje vhodný rytmus. Jak do ní hudba prostupuje víc a více, kolíbá se, kmitá sebou, vlní se, různě se svíjí, plazí se na zádech, mezitím se občas kutálí se vztyčenýma, sepnutýma rukama prudce ze strany na stranu, poté, stále na zádech, vztyčí trup a cupitá na všech končetinách v maličkých hbitých kruzích jako pavouk, v kleče pak buší dlaněmi o zem, otáčí se na kolenou a mlátí hlavou ze strany na stranu v rytmu tamburíny. Dráždí ji zrcadla, třpytky a výrazné barvy stuh kolem, evokující konkrétní barvy osudového pavouka. Ku pomoci tu jsou obrázky svatého Pavla.

V jejím tanci propukává nemoc, která je zde symbolizována zvířetem, jež zapříčinilo její patologický stav, tedy pavoukem. Toto symbolické pojmenování vlastní choroby pomáhá tarantované soustředit svá negativa k tomuto reálnému činiteli. Jakmile se napojí na svou chorobu představovanou pavoukem, ztotožní se s ním, tedy i s jeho jedy, a napodobuje jeho pohyby. Vybíjí na něm přívaly energie a do podvědomí odsunutých impulzů.

V jisté chvíli tarantovanou hudba popudí k tomu, aby se zvedla na nohy (fáze na nohou). Cupitá drobnými krůčky, poskakuje jednoduchými, či dvojitými poskoky, nebo též razantními výpadovými poskoky. Běhá do kruhu, přitom kulhá na bolavou nohu, kam ji kousl pavouk. Hudba se zrychluje a posedlá své kruhy v kulhavém běhu stále zmenšuje, napodobuje pavouka obíhajícího svou pavučinu po kruzích až do středu. Tam se tarantovaná točí rychle už jen kolem sebe, dostává se do naprostého transu, vytváří nestabilní piruety, až nakonec padá k zemi na hbitě přiložený polštář, kterým pohotově asistuje starší žena z rodiny.

Tarantovaná odpočívá. I muzikanti ve chvíli dolehnutí přestávají hrát a jsou občerstveni. V této chvílí může posedlá navázat rozhovor se svatým Pavlem, ochráncem otrávených, žádá jej o uzdravení, ptá se ho, jak dlouho musí ještě tančit. Promlouvají k sobě a ona mu slibuje, že o jeho svátku přijde do jeho kostela mu poděkovat za jeho milost. Celý rituál posedlá několikrát opakuje dle potřeby a nutkání pavouka zpodobnit a zneškodnit. Není ani unavená, neboť tanec a trans ji nabíjejí, a ona může tančit i několik dní, dokud se neprotančí k uspokojivému pocitu vnitřního smíření a harmonie. V transu člověk dokáže najít sebe samotného, neboť v tomto stavu nelze nic předstírat, dokáže tak touto cestou dojít k vlastní katarzi a ke způsobu, jak si sám pomoci.

Cíl muzikoterapie

Tato hudebně taneční terapie měla ve skutečnosti za cíl odblokovávat přebytečné tlaky a napětí v psychicky vysíleném člověku a opět uvolnit jeho vitální bioenergii. Tarantovaní potřebovali tuto léčbu opakovat každý rok, neboť se jim letargie a další příznaky v určitém období nemilosrdně vracely. Vlastně jen potřebovali shodit ono závaží z jedů, které se jim v mysli za rok nashromáždily.

Novodobá éra

Když na Jihu intenzivní rolnický život ulehčily zemědělské stroje, hnojiva zaručila jistotu úrody a povozy s koňmi byly nahrazeny novými silnicemi a auty, změnila se i celá tamní společnost. Posedlost pavoukem se pozvolna vytrácela, tak jako se vytratily jiné obdobné jevy jako např. otrava pavoukem „argia“ na Sardinii, tanec sv. Víta či nemoc sv. Donáta. Lidé mimo jiné přestali spojovat svou nemoc s pavoukem a praktikovat tuto terapii. Tarantismus byl zastíněn novou dobou.

Tento socio-kulturní fenomén, který spočívá v terapeutickém rituálu a v cestě k vlastnímu vyléčení, dnes připomínají pouze performeři. Lidé si však blahodárnou sílu tance a rytmu uvědomují a vyhledávají zvuk tamburíny a tančí v dynamickém, osvěžujícím rytmu pizziky na koncertech a setkáních na náměstí. Tomuto jevu se říká neotarantismus.

V dnešní době, kdy člověk je obklopen neznámým davem a mezilidské a společenské vztahy jsou mnohem pomalejší a vzdálenější, jsou i čím dál tím složitější, chladnější a konfliktnější, není o jedy nouze. Nejmarkantnějším jedem dnešní doby se jeví deprese, stres a nerovnováha v mechanismech jistoty. Žijeme dnes i v abstraktním virtuálním prostoru, kde o to více je náklonnost k bližnímu svým způsobem oddálena. Na druhou stranu máme oproti předchozí době větší možnost získávání informací, a tak dokážeme lépe ovládat naše vědomosti i vědomí.

Tanec proti neduhům coby ideální léčebná metoda

Můžeme hledat různé způsoby a formy, jak se vlastních jedů zbavit a jak najít sami v sobě lék proti nim. Taneční muzikoterapie je jedním z nich. Připomeňme např. dynamickou meditaci Osha Rajneeshe, techniku TaKeTiNa od rakouského perkusionisty Reinharda Flatischlera a nebo techniku Pěti rytmů od Američanky Gabrielle Roth.

Tarantismus jako léčebná terapie je sice zastíněn, avšak my sami můžeme její techniky využít. Stačí jen pojmenovat vlastní trápení pavoukem, či zcela jiným jedovatým zvířetem a mimicky jej nekontrolovatelnými pohyby vytancovat ze sebe ven. Nalezení vnitřní harmonie za to určitě stojí.